Šedá smrt
Na břehu řeky M'arše, dva týdny po smrti Vůdce Erkinderské unie.
Al'rik stál na břehu řeky a díval se na svůj odraz v řece, zatímco v ruce držel svoji Erkinderskou masku s elegantním fialovým zdobením. Myšlenky se mu toulaly a pořád se vracely k té poslední bitvě. Vzpomínal na nevěřící výraz ve tváři Vůdce, když z něj vyprchával život. Vzpomínal na obrovského bílého draka který vzlétl k nebi a zmizel v Mezisvěte. Pamatoval si výkřiky a sténání svých bratří a sester když jim došlo, že byli odříznuti od magie a viděl jak se propadají pod vahou vlastních zbraní a zbrojí. Pořád mu zněl v uších vítězný smích vetřelců, co zničili jejich svět a jejich společnost.
Chtěl vykřičet nenávistnou litanii k celému svět, ale dostal ze sebe jen: "Nasrat!!" Zhluboka se nadechl a hodil svou masku do vody. Pak se otočil a bez ohlédnutí odešel.
Ještě toho večera dorazil Al'rik k táboru poutníků a znechuceně si prohlížel jejich masky. Především koukal na jejich vůdce, který v masce lišáka přednášel z malé bedýnky.
"Bratři a sestry" pravil erkinderl mohutným hlasem, "naše povaha a povýšenost nás dovedla na toto místo. Bezhlavě jsme věřili jedinému muži, že nám ukáže Cestu, ale jeho učení se ukázalo nepravým a pomýleným. Naštěstí na náš svět přivedlo Povznesené" prohlásil a dav erkinderských poutníků v maskách eladrinů, tieflingů či ursínů přikyvoval.
"A já pravím, že nikdo nám nedal takovou rovnost jako Povznesení. Ukázali nám cestu moci a síly a zbavili nás bohů co nám ukazovali špatnou cestu a.... "
"A dali nám hladomor, nemoci které vymizely na počátku věků a města ve kterých se rozpadá infrastuktura," vložil se do toho Al'rik.
"Vidím, že mezi námi máme beztvářného" ušklíbl se kazatel, "copak, přišel jsi sem spáchat sebevraždu, jako ty tisíce ubožáků co nedokázali pochopit dar Povznesených?"
Al'rik chvíli přemýšlel, jestli mu vůbec lišák stojí za odpověď. "Ne, sem ne" řekl nakonec,"půjdu někam kde to bude mít smysl."
"No jak myslíš, beztvářný, my se budeme vyhřívat na výsluní přízně Povznesených a budeme kráčet po Nové Cestě, kterou nám vytyčili," vrátil mu s úšklebkem mluvčí
Al'rik zoufale zakroutil hlavou a prošel prostředkem tábora hlouběji do lesa, kde se na noc utábořil pod větvemi mohutné borovice.
Ze spánku Al'rika vytrhli cvakavé zvuky a řev raněných. Rychle vyskočil a plížil se přikrčený k táboru poutníků. Když ale dorazil, tak jediné co viděl, byly zbytky stanů, převrácené hrnce a kousky těl na kterých hodovali obludně velcí termiti s humanoidními rysy. Začal pomalu couvat, když se za ním ozvalo zacvakání a něco ho seklo do nohy. Potlačil výkřik a vytáhl dýku kterou zkusil zarazit termitovy do hrudníku, ta se však jen neškodně odrazila od chitinového pancíře. Termit zacvakal kusadly a Al'rik by přísahal, že se mu směje, mezitím co se po něm rozháněl horními končetinami zakončenými naostřenými kosami. Al'rik sebou smýkal po zemi, aby se jim vyhnul, až mu padla do ruky ulomená větev.
"Tak poď, ty zrůdo," pomyslel si mezitím co větev zarazil termitovy mezi kusadla. Termit sebou začal házet a snažil se vyrvat si větev, co měl zaraženou ve chřtánu, ale za chvíli už jen sípal a o minutu pozděj ležel mrtvý na zemi s končetinami groteskně zkroucenými ve vzduchu. Al'rik se otočil připravený bojovat s ostatními termity, ale ti smrt jejich druha vůbec nezaregistrovali.
O dva dny později kulhal se špatně ovázanou nohou k táboru mimoedeňanů. Obešel tábor erkinderů který se rozprostíral před táborem cizáků.
"Zaprodanci" odplivl si jeho směrem a kulhal dál k hlavní bráně.
Když se blížil, viděl znovu ty místa kde měl naposledy svou magii a proháněl se neviděný mezi nepřáteli.
"Idioti" pokračoval ve svých úvahách a slyšel křik vůdce když mu vytrhli duši.
"Zbabělci ...." v ten moment mu došlo, že stojí u brány a uvnitř viděl barevné jak se mezi sebou baví a jako šedého ho naprosto ignorují.
Se zoufalým úsměvem vytáhl dýku, podíval se do tábora a pomyslel si, "doufám, že ses nemýlil, Proroku."
Pak si přejel dýkou po krku, ze kterého se okamžitě začala řinout krev a s posledním zachroptěním, které slyšel už jen on sám prohlásil:
"Proklínám vás všechny."
Nad mrtvolou s podřízlým krkem se zastavil okolo procházející Had, pokrčil rameny, popadl za rameno šedého sluhu a rozkázal mu: "Však víš co s tím, hoď ho k ostatním," načež bez dalšího pokračoval v cestě a vesele si pohvizdoval.
Šedý si jen nešťastně povzdechl, naučeným pohybem nahodil tělo na ramena a po vyšlapané cestě se vydal k obří jámě plné dalších těl, které jen čekali až bude mít nějaký Červený čas na spálení dnešní várky sebevrahů.